ČAS & “atd.”
ČAS & “atd.”
Čím dál víc vnímám, jak je čas vnitřně velmi relativní.
Stejně jako v cvičící praxi
– rytmus dechu, vnitřní naladění a možnosti těla
– nejsme všichni jak přes kopírák
– co funguje na jednu osobu, nemusí zákonitě na druhou.
Každý jsme jiný. Máme jiné životy, jiné zkušenosti, jiné otisky v těle hmotném, jemněhmotném i nehmotném.
Jedna událost se v daný moment může do každého z nás propsat jinak.
Stejně tak jako jedna ásana – pro někoho lehká a pro jiného velkou výzvou.
Každý si prožíváme svůj vlastní příběh – a okolí z něj často vidí jen malý výsek (btw: je to normální a v pořádku).
Podobně jako na lekci vidíme vnější tvar pozice – ale nelze zcela zahlédnout to, co se děje uvnitř.
A právě proto se učím (a pořád si to potřebuji připomínat a zvědomovat) dávat si SVŮJ čas
– v životě
i jógovém praktikování.
Čas
– ve kterém můžu svobodně dýchat
– ve které pouštím tlak na sebe
– přesně tak dlouhý, jaký potřebuji
– podle svého tempa
– ne podle očekávání
& oprostit se od představy, jak rychle bych „už měla“ něco zvládat, pochopit, pustit nebo proměnit.
I v józe:
někdy tělo dovolí něco hned, jindy se mění po milimetrech, v čase, který si samo určí
někdy dech změkne nebo se zklidní během pár opakování, jindy se k tomu vracíme celou hodinu
někdy největší posun nevzniká v prohloubení pozice, ale v tom, že se rozhodneme ubrat
někdy je rozvoj jen o tom zůstat – přijatelné (prodýchatelné a umožňující uvolnění) nepohodlí, v nejistotě, přítomném okamžiku
A právě tam se rodí síla a laskavost k sobě.
Ne v tlaku. Ne ve výkonu. Ale v pozornosti. V naladění na svůj jedinečný “puls”.
I mimo podložku má každý proces svou vlastní dynamiku a vlnu.
Kdy všechny části nás vedou/navrací k sobě. ! A třeba stále dokola (protože “hotovo” – ve vztahu k zákonu vesmíru ohledně změny – nejde/neexistuje.
Nemůžeme přeskočit fáze.
Nemůžeme se „protlačit“ do výsledku.
Za své plynutí a flow se nemusíme ospravedlňovat.
Máme právo jít tak, jak právě umíme.
A někdy jsou právě tyto podoby laskavosti a trpělivosti – vědomé, živé, aktivní – jednou z nejhlubších podob žití a (jógové) cesty.
A možná i jednou z podob lásky v té nejpozemštější formě.
Dovolit si být – prostě tak, jak to aktuálně je a jde.
Dát sobě čas.
Důvěřovat sobě i procesu.
I když se někdy může zdát, že něco trvá déle, než bychom si přáli.
I tohle je život.